Zaváté doby se probouzejí 2

Zpráva o návratu Josefa a jeho rodiny se rozhlásila i v širším okolí Nazareta. Zblízka i z daleka přicházeli příbuzní a přátelé, aby je pozdravili.

Tyto návštěvy působily Ježíšovi málo radosti. Lidé mu kladli mnoho otázek a mluvili o naprosto nedůležitých věcech, zatímco ty nejdůležitější neuměli vysvětlit. Zpočátku vždy dychtivě naslouchal všemu, co říkali, ale brzy přišel na to, že nikdo není tak chytrý jako otec Josef. Řídil se podle něho jako dříve.

Jen do dílny už nesměl přicházet tak často. Pracovalo v ní tolik mužů, tovaryšů a účňů, že v ní už pro něho nebylo místo. Někdy se tiše přitočil k otci. Josef ho nikdy neposlal pryč, vždy byl připraven naslouchat jeho otázkám. Jednou se však jeden z tovaryšů smál něčemu, na čem Ježíšovi velmi záleželo. To způsobilo, že se stal plachý a ještě uzavřenější. Rozpustilí hoši mu říkali „snílek“. –

A opět přišla další návštěva! Krásná, statná paní s chlapcem, jen o málo starším než Ježíš. Když Ježíš chlapce spatřil, naplnila mu srdce vroucí radost. Co to jenom je, co ho tak mocně táhne k malému Janovi?

Neptal se, spěchal k chlapci a s jásotem ho objal. Cítil, že v Janovi procitla stejně vřelá radost. Šli na zahradu, daleko od dospělých lidí. Postačili si sami. Co žilo v duši jednoho, naplňovalo i duši druhého. Byly to blažené chvíle!

Alžběta se brzy zvedla k odchodu a vzala Jana s sebou, přestože by obě děti ještě velmi rády zůstaly spolu.

Celé dny Ježíš nemluvil Ježíš o ničem jiném než o Janovi. Poprosil matku, aby návštěvu brzy oplatila a vzala ho s sebou. Slíbila mu to. I jí bylo nápadné, že Ježíš, netoužící po druhovi, našel v Janovi stejnorodé dítě.